Fanfiction: Český hrdina ve službách Perryho Rhodana

Povídky, obrázky, hry...

Moderátor: iren-ka

Zamčeno
Wodka
Brigádní generál
Brigádní generál
Příspěvky: 647
Registrován: 16. duben 2007, 20:04:37
Členství v klubu: Yes

23. květen 2007, 20:26:37

Aktualizováno 24.05.2007

Část první. Setkání


Obrázek

Slunce zapadalo a nad ostrovem Axla Helberga se vznášel soumrak. Perry a Bully seděli na schodišti vysekaném z ledu, mlčeli a pozorovali hru světla a tmy. Byla to jejich první volná chvíle po mnoha letech strávených ve vesmíru. Připadalo jim to zvláštní, jen tak sedět, na nic nemyslet a vychutnávat si samotu a klid.

„Bully,“ přerušil Perry jako první ticho, „nevyšplháme na tamten kopec? Času máme nazbyt a bude odtud ještě lepší výhled.“

Bully souhlasil. Dopnuli si skafandry, zkontrolovali vytápění, vzali cepíny a vyrazili na cestu. Mlčky.

Kopec, nebo spíše ledová skála, byla strmá, plná proláklin a hlubokých trhlin. Oba pozemšťané supěli, zasekávali cepíny do
ledu a pomalu se sunuli výše. Nic nerušilo jejich výstup. Slunce pomalu zapadalo, stíny se prodlužovaly, večer padal na tuto část Terry, aby se záhy změnil v den.

Výkřik. Hluk. Zvuk padajícího těla…

„Perry! Pom…“ Spojení se přerušilo. Perry prudce oddechoval a hleděl do nové trhliny, ve které zmizel jeho přítel. Volal ho. Marně. Reproduktory mu vracely jen ticho, ticho, které zde vládlo už milióny let.

***

Bolest byla první věc, kterou si uvědomil. A pak tma. S přemáháním zdvihl ruku a zapnul venkovní svítilnu. Vysoko nad sebou uviděl otvor, kterým propadl až dolů. Pád si pamatoval jen matně, odrážel se od stěn a marně se snažil zachytit cepínem, který mu nakonec vypadl. Padal, padal, až nakonec dopadl… do čeho to vlastně dopadl?

S námahou se otočil na bok. Rozeznal nějakou látku, staře vypadající batohy, prázdné konzervy. Ta látka vypadala jako stan, a i když jen nepatrně, přeci jen zabrzdila jeho pád. Bully se nazdvihl na všechny čtyři a jednou rukou zvedl jeden volný cíp stanu. Vevnitř někdo byl!

***

Doktor Wo d’Кa se usmál.

„Prvnímu pacientovi se daří dobře, díky aktivátoru těch pár modřin přežije. Ale ten druhý muž je pro mě záhadou. Je evidentní, že se v hibernaci mrazem nachází již mnoho tisíc let, s kolegy jsme jeho původ určili pomocí jeho vybavení přibližně do první poloviny 20. století. Ovšem, technika hibernace, kterou použil, pro nás zůstává hádankou.“

„Doktore, a podaří se jej oživit?“ Perry sršel potlačovaným zájmem a jen úcta, kterou měl k jednomu z největších odborníků na hibernaci, mu bránila podniknout cokoli neuváženého.

„Je zde jistá naděje. Onen muž nám zanechal dosti podrobný postup, který by jej za určitých podmínek mohl vrátit k životu. Avšak za výsledek neručím a ani netuším, jak přečkal celou tu dlouhou dobu v hibernovaném stavu. Možná bude mít poškozený mozek nebo jiné orgány, a zemře ihned po probuzení.“

„Víme o něm něco podrobnějšího?“

„Nikoli. Jediné informace, které o něm máme, jsou jeho lékařské záznamy a postup při probouzení. Avšak ani zmínka o jeho původu, jménu či povolání.“

„Dobrá, doktore, věnujte se své práci a informujte mě, jakmile se něco dozvíte.“

Pln očekávání opustil Perry lékařskou stanici a vydal se čelit problémům všedního dne. Taková událost, a zrovna v den výročí smrti jeho přítele, Alasky Saedelaereho, jenž díky strašlivé nehodě zemřel naráz ve všech realitách Multiversa…

***

„Perry! Perry! Vzbudil se! A je schopen mluvit!“ Bullymu přeskakoval hlas vzrušením. „Ihned přijď do lékařské stanice! A Rena vem s sebou!“

Perry s Renem Dharkem vyskočili od stolu a utíkali do lékařské stanice. Před dveřmi do pokoje neznámého muže se téměř srazili s přítelkyní Bullyho, Claudií Black. Aniž prohodili slovo, Perry otevřel dveře a všichni tři vešli dovnitř.

V ústrety jim vyšel v doprovodu Bullyho onen neznámý. Ve stoje se zdál vyšší a vyzařovalo z něj fluidum světaznalé osobnosti.

„Vy musíte být Perry Rhodan," usmál se neznámý. „Těší mě, že se s Vámi setkávám. Mé jméno je Jára Cimrman.“

Konec první části.
Wodka
Brigádní generál
Brigádní generál
Příspěvky: 647
Registrován: 16. duben 2007, 20:04:37
Členství v klubu: Yes

22. červen 2007, 15:48:08

Část druhá. Úkol.

Na druhé terrakouli...

Kar ležel na posteli a upřeně pozoroval sklenici s vodou, jak k němu pomalu připlouvá vzduchem. Když byla až u něj, opatrně ji uchopil. Usrkl. Příliš horké. Musí to nechat vychladnout. Postavil ji na stůl.

Ještě chvíli se protahoval na pohodlné posteli, pak však vstal a šel ke dveřím. Ty dveře znal velmi dobře, v pokoji za nimi bydlel již dlouho. Čas však pro něj nic neznamenal. Neměl pojem o čase, neznal rok, měsíc, týden, nezajímal ho rozdíl mezi sekundou a třemi hodinami. Jediné, co v jeho životě znamenalo čas, byly změny, kterými procházel. Byl čím dál tím vyšší, silnější. Větší byla i jeho Síla - když byl malý, mnohem menší než teď, nedokázal silou vůle udržet ve vzduchu ani prázdnou sklenici, avšak nyní již s ní nemá problémy, uzvedne i stůl a na vzdálenost dvaceti kroků! Měl rád Sílu, která z něj tryskala a objímala předměty, na které se díval. Cítil všechnu energii prostoru, převalující se, mizející a vznikající, vycházející z něj, aby se spojila s aurou věcí kolem něj, prostupující a pronikající do jejich samé podstaty. Kdykoli se něčeho dotkl, třeba jen letmě, pocítil energii, která procházela celým jeho tělem, energii, která vznikala v něm a vylévala se do prostoru jako voda z přeplněné nádoby.

Zatřásl hlavou, jako by se probouzel ze snu. Divné myšlenky proudily jeho hlavou, pomyslel. Musí si najít nějakou práci, ta ho unaví a nebude už myslet na takové věci. Upřeně se podíval na kliku a ohnul ji dolů. Mohl to udělat i rukou, ale otec říkal, ať co nejvíc svou Sílu procvičuje, že jednou možná přijde den, kdy ji bude potřebovat. Nesměl to ovšem přehánět, jinak ho rozbolela hlava. Ale otevírání dveří mu nevadilo, to uměl, ještě když byl o hlavu menší.

Vyšel na chodbu. Byl to spíš jen úzký koridor, pokrytý kobercem s dlouhými vlasy, které příjemně lechtaly mezi prsty. Jak rád na něm lehával, když byl menší! Ale to je pryč, teď je starší, má povinnosti a musí za otcem.

***

Otec byl ve svém pokoji, seděl na zemi a meditoval. Kar tiše vstoupil a pozoroval ho. Otec byl drobnější než on, měl bílé vlasy a v obličeji trochu svraštělou kůži. Na sobě měl tmavý župan přepásaný bílým páskem, který zahaloval statné, stářím poznamenané tělo. Seděl obrácený ke svíčce, jejíž mihotavé světlo na něj vrhalo záblesky, které ještě zvýrazňovaly jeho ostře řezané rysy. Oči měl upřené kamsi do dálky a Kar věděl, že otcova mysl se v tu chvíli nenacházela na na tomto světě. Kar však také věděl, že stačí jedno slovo, otec se k němu s úsměvem otočí a podívá se na něj svým bleděmodrým, hřejivě hodným pohledem, jako by říkal: „Jsem rád, že tu jsi.“ Nemusel by to říkat, stačil by pohled.

Kar se usmíval, když jej náhle ovládl zvláštní pocit. Znal ho už od dětství, věděl co bude následovat, a už teď se bál. Jakýsi hlas v něm pulzoval, bolest mu vytvářela před očima obrazce ze spletenců žil, ale on ničemu nerozuměl. Pustil se dveří a klopýtal po chodbě. V pokoji se propadl do bezvědomí.

***
... tma, hluboká a hustá, naplnila jeho mysl a on ležel v té kobce utrpení jako bez duše, šmátral slabýma rukama po plesnivých stěnách, padal do lepkavého slizu, odháněl hladové krysy ... stokrát si v zoufalství rozbíjel hlavu o zem a prsty si rozdíral o drsnou zeď ...

***

Když se probíral z těchto stavů, propocený s tlukoucím srdcem, křičel do noci, odháněl sny pláčem a nemohl usnout. Jen dál vyděšeně zíral do tmy a bál se pohnout.

Rodiče jej takto nacházeli často. Matka s ním pak sedávala dlouho do noci a dívali se spolu na hvězdy, jejichž světlo mu nyní připadalo hebké a veselé. Nebyl v nich už ani stín smutku či chladu, vše zmizelo jakoby mávnutím kouzelného proutku.

A nikdy mu neřekli, co se s ním děje.

***
Kar se probral a tiše vyšel ven před dům. Když byl venku, klesl na zem, vysílený duševním zápasem. Zhluboka vdechoval čistý vzduch, nemyslel na nic. Nechal myšlenky skákat, jak se jim zachtělo. Chtěl se zbavit strachu ze tajemného hlasu a taky vzteku, který pramenil z toho, že se bál čehosi nehmotného. Zabořil obličej do trávy. Ale hlas se nedal zapudit, slyšel ho pořád, bylo to v něm a nemohl se toho zbavit. Ovládalo ho to a on cítil svou bezmocnost. Rozběhl se do lesa, nevnímal kmeny stromů, které míjel a které se před ním jako by rozestupovaly. Vztekal se, křičel vzteky, brečel vzteky, vzteky si rval vlasy. Nemohl se toho hlasu zbavit, byl pořád s ním. „Musím ... musím se ... ... vysílit ... musím ...“

Náhle uviděl kámen, nesmírně velký a těžký balvan. „Ten kdybych zvedl, tak...“ nedořekl. Zastavil se a upřel pohled k balvanu. Cítil svou Sílu, jak z něj vychází a míří ke kameni, obepíná ho a prostupuje. Poprvé ho ucítil a téměř se zalekl jeho velikosti. Neustoupil. Balvan byl těžký, ale on musel. Musel ho zvednout. Soustředil se. Balvan vzdoroval, srážel Kara na kolena, ale on vytrvával. Znovu a znovu vysílal svou Sílu k balvanu, vzdorovitě snášel jeho odpor, který mu vyvolával křeče v celém těle. Kámen se ani nehnul. Kar sebral všechnu zbylou Sílu a vrhl ji proti němu. Zatmělo se mu před očima, ale vytrval. Kámen se pohnul, poprvé, podruhé ... V tom Kar ucítil bolest v hlavě, pohled se mu zakalil a on se svalil na zem.

***

Když se Kar probudil, ležel ve své posteli. Pokoj byl tmavý a Kar byl sám. Nemohl se hýbat - jakýkoli pokus o pohyb byl následován prudkou bolestí hlavy. Krev mu bušila ve spáncích a on opět upadal do mrákot. Jako ve snách viděl lampičku na stropě, jak se k němu přibližuje, jak se zvětšuje a pomaličku zažíhá. Když byla skoro u něj, cítil její horkost, bál se jí a nemohl sebou hnout. Lampa byla čím dál tím níž, její žár už mu spaloval obličej, vysoušel oči a plavil vlasy, které se spékaly v hustou kaši obtékající jeho tváře. Kar šílel bolestí, zatínal pěsti, nehty si zarýval do masa. Byl slepý tou září, obličej seškvařený dočerna, a nemohl vydat ani hlásku. Cítil svůj konec. Nevidomýma očima viděl tu zář, jak ho pohlcuje, jak prochází jeho tělem a už ani nevnímal bolest. Vnitřnosti se mu vařily v divokém žáru a on jen ležel a přál si zemřít.

Náhle vše přestalo. Kar otevřel oči. Co se stalo? Jak to že jsem na živu? Vidím? Kde je ta lampa, zář a kde jsem já? Rukama si ohmatával obličej. Ani stopy po žáru, vlasy mu vlály ve větru a on si je s úlevou prohrábl. Byl to jen sen! Půjdu domů.

Chtěl jít, ale nemohl. Jeho nohy byly vrostlé do země, nemohl jimi hnout. V tom Kar uslyšel temné dunění a dostal strach. Krajinu zalila lepkavá mlha, v níž se rýsovalo něco temně velkého. Kar děsem nemohl dýchat - věděl, co to je. Je to ten balvan, ten, který se pokoušel zvednout a který se nyní přišel pomstít za své vyrušení ze staletého spánku. Blížil se ke Karovi pomalu, jako by se mu vysmíval. Kar zavřel oči a přerývaně dýchal. Musí nějak uniknout, musí! Trhal nohama, snažil se je vysvobodit z toho sevření, ale čím větší sílu používal, tím pevněji vrůstaly jeho nohy do skály. Kar toho nedbal, zoufalý strachem o svůj život mlátil do skály holýma rukama. Balvan už byl tak blízko, že úplně cítil jeho shnilou vlhkost. Podlehl. Věděl, že jeho boj byl marný. Odevzdaně ulehl a zavřel oči. A balvan se ho již téměř dotýkal, čím byl blíž, tím pomaleji se pohyboval, a tím zvyšoval Karova muka. Ale Kar již netrpěl, smířil se se vším a odpustil všem. Chtěl něco říci, když jeho tělem projela prudká bolest - to balvan načínal své dílo zkázy.

***

Kar se prudce probudil. Sluneční světlo se mu zařezávalo do očí ... s obtížemi rozevřel víčka. Vstal a umyl se. Hlava mi třeští! Jak bezduchý chodil po bytě, vrážel do věcí, před očima mlhu. Zrychleně dýchal - snažil se vypudit bolest z hlavy. Měl pocit, jako by mu někdo vytlačoval oči z lebky. Mozek mu hnětl ocelovými prsty!

Bolest byla nesnesitelná. Nemůžu se jí zbavit! Popadl ho vztek. Vší silou mlátil holými pěstmi do zdi. Alespoň ji přemoci, přehlušit! Nepomáhalo to. Svíravý tlak v lebce byl čím dál tím větší. Krev mu z rozbitých kloubů kapala na břicho, stékala po holé noze. Prchal do koupelny. Po cestě vrážel do stěn a padal. Zdvihl se. Dal hlavu do umyvadla, mrazivá voda mu oblévala vlasy, obličej, krk. Ledový chlad se mu zařezával do kostí. Nic... Zoufalý bolestí křičel, mlátil rukama, rozbíjel vše, nač dosáhl...

Vyčerpaně seděl na zemi. Bolest vystřelovala z mozku do páteře, rukou, nohou, břicha. Zemdleně vstal a šílený bolestí si opět rozbíjel klouby o stěnu. Krvavé šmouhy ...

Obrázek

Přerývaně dýchal, téměř se zalykal. Vzduch! Okna byla otevřena, stál na chodbě. Venku byla zima, padal sníh. Ledový vítr profukoval skrz dům. Třepal se chladem. Už skoro přestával vidět, oči vylézaly z důlků. Znovu ho popadl vztek, nemůžu proti Ní nic, ovládá mě! Čelem vrazil do otevřených dveří - nevnímal to. Vzal nůž. Už to nevydržím! Levou ruku měl dlaní vzhůru. Rychlý pohyb. Pustil nůž. Stál. Nový proud krve stékal dlaní a po noze. Podlomily se mu kolena, padl. Ztrácel vědomí, bolest ustupovala. Opět uslyšel ten hlas. Na pokraji šílenství, s podřezanými žílami, ve chvíli, kdy překročil hranice normálního života, Kar uslyšel -

Zabij Járu Cimrmana! Zabij Járu Cimrmana, dokud je ještě čas!
Wodka
Brigádní generál
Brigádní generál
Příspěvky: 647
Registrován: 16. duben 2007, 20:04:37
Členství v klubu: Yes

20. srpen 2007, 22:36:40

Díl třetí – nevěř příteli svému…

O pět let dříve…

Stín větve se jako černý had plazil po úbočí hory. Razil si cestu mezi stébly trávy, pohlcoval hmyz a drobnou zvěř. Vítr se ztišil. Nic se nehýbalo, i zvuky se ztratily v soumraku. Stín se plazil dál, ohmatával, tiše jako zloděj se kradl výš. Tato noc nebyla stvořena pro osamění.

S. počkal, až se stín větve rozpustí ve tmě. Potichu vykročil z úkrytu a vydal se dále. Byl v zemi nepřítele, kterého znal jen on. Byl bez prostředků, beze zbraní, v otrhaném oděvu a už půl roku stále jen prchal. Vypadal jako divoch. Dlouhé rozcuchané vlasy, zarostlý obličej, tělo plné hmyzu, vyhublý, špinavý, s pahýlem místo ruky, s matnýma očima. Neprchal kvůli naději, prchal jen ze setrvačnosti, díky svému výcviku, pevné vůli a vžitému reflexu přežít. Nebýt aktivátoru, už dávno by podlehl zraněním, neznámým nemocem na tomto zastrčeném světě. Jeho tělo chátralo, aktivátor, zasažený variátorem, měl čím dál častější výpadky. Díky tomu přišel o ruku, díky tomu už mnohokrát málem zemřel na zrychlený proces stárnutí, když se čip odpojil na několik dní. Tato lidská troska, která zažila víc, než může obyčejný smrtelník zažít, přestala být lidskou bytostí pokaždé, když se ze S. během několika hodin stal stařec. Každý výpadek aktivátoru byl delší a uzdravení bolestivější. To co zažije obyčejný člověk jen jednou a pomalu, prožíval S. v čím dál kratších a rychlejších periodách – stárnutí. Šílel pokaždé, když přestal cítit životodárné impulsy čipu, zamlžovala se mu paměť, svrašťovala kůže, tělo sesychalo, stařecky se mu třásly ruce. Z kdysi silného muže se stával směšným starcem, který v záchvatu stařecké zuřivosti buší křehkými pěstmi do stromu, aby se pak se srdečním záchvatem zkroutil na zemi. Avšak smrt si pro něj zatím nepřišla. Kroužila kolem něj, občas jej sekla svou kosou, ale čip jej naštěstí vždy zachránil. Naštěstí?

Nejhorší nebyla beznaděj, s tou se už vypořádal, ale nechápal, jak to, že stále ještě žije? Neměl naději na únik, a věděl to. Věděli to i oni. A nechávali ho trpět. Nebyl pro ně nebezpečný. Na něco ho ještě potřebovali.

***

V současnosti…

Perry se slastně protáhl na posteli a zahleděl se do vycházejícího slunce. Pokolikáté už? To už nikdo nespočítá. Ale tento pohled mu pokaždé vlil energii do žil a vrátil úsměv na rty. Dnes však ne.

Včera se mu přihodilo něco, na čím by se neměl příliš pozastavovat, ale co se mu usadilo v hlavě a nechtělo pryč. Celý den se cítil nesvůj, byl podrážděný, měl co dělat, aby se na každého neutrhoval. Ani společnost úsměvné bytosti z minulosti, Járy Cimrmana, nezaplašila jeho chmury. S každou hodinou mu bylo stále hůř, až to nevydržel a utekl domů. A co je nejstrašnější, při přistávání schválně dosedl na chlupaté klubíčko nevinné kočky, která se vyhřívala na sluníčku. Teprve tato nesmyslná a krutá smrt ho probrala.

Ten pohled malého děvčátka už nikdy nezapomene. Připadal si jako největší ničema. Jako by v něm něco umřelo. Vůbec nechápal, co to do něj vjelo.

Na obrazovce blikala kontrolka nejvyšší pohotovosti, místností se začal rozléhat výstražný tón. Stín nechuti se Perrymu mihnul v očích. Kdo to sakra…?!

***

Před třemi lety…

Kolik uplynulo času? Co se děje? Kde to jsem? S. se s námahou protáhl. Levá noha jakoby mu nepatřila, od té doby, co si ji zlomil, už nemohl pořádně chodit.

Dny ubíhaly nekonečně pomalu v každodenním boji s džunglí, ale týdny a měsíce zmizely jako voda v poušti. Už ani nevěděl, jak dlouho je v tomhle pekle, čas počítal podle ran, které utržil. Jas jeho očí pohasl, útěk se změnil v mučivé ploužení, čip fungoval stále hůř a S. už neměl ani chuť žít. A stále nezemřel.

Natáhl ruku po bobuli, o které věděl, že sice chutná ohavně, ale dá mu alespoň trochu vláhy. Rozkousl pružnou slupku a na jazyku pocítil hořkost šťávy. V takovýchto chvílích v něm pookřívala chuť žít.

Lesklý břit se mihnul vzduchem a jedním čistým řezem mu oddělil hlavu od těla. Poslední, co S. pocítil, byla nevolnost, když se mu hlava kutálela po srázu do bažiny.

Čip se rozpadl na atomy a vyzářil se do prostoru.

Muž v tmavém rouchu stál nepohnutě nad bezhlavým tělem. Bezmyšlenkovitě otřel čepel o lem roucha a zasul meč z arkonidské oceli za opasek. Stáhl si kapuci a prohrábl dlouhé bílé vlasy. Jeho narudlé oči se ironicky zúžily. Na co asi chudák Alaska myslel v posledních chvílích života? Když věděl, kdo ho stíhá a co se bude dít? Je čas začít novou etapu ve vývoji Multiversa.

Strčil si Alaskovu hlavu do brašny, bezvládné tělo přehodil přes rameno a vykročil ke kluzáku.

„Je čas.“
Wodka
Brigádní generál
Brigádní generál
Příspěvky: 647
Registrován: 16. duben 2007, 20:04:37
Členství v klubu: Yes

3. květen 2008, 21:02:20

Díl 4., KF útočí

Starring – hauty

Věnováno hautymu - díky za inspiraci.

„Ježíš, to byl zase den, už mě z těch našich sraček brní hlava, proč nemůžem hrát něco, co se dá poslouchat?“ Kathy pohodila znechuceně vlasy a pustila nahlas Rammsteiny.

„Chtělas být nesmrtelná?“ ušklíbl se Paul, „tak tady to máš. Něco za něco. Ale neboj, brzo se to změní, volal mi náš šéf, že náš úkol brzy skončí. Pak už nebudeme mít pro koho hrát...

***

Něco se chystá. Je to cítit ve vzduchu, vibruje to vším a všemi, lidé jsou nervózní, oči jim planou, jsou jeden k druhému navzájem mnohem hrubější, jako by byli zdrogovaní. Pořád se tak přihlouple usmívají...

Perry vzdychl a unaveně si z obličeje setřel přihlouplý úsměv. Už se mu nesnažil bránit. Kdysi se snažil, ale když ho jeho milá oslovila „Paddy“, vzdal to. Už neměl sílu. Musí zjistit, co se děje.

Zavolal si šéfa ochranky. Ten se aspoň blbě neusmívá. Nemůže – má ochrnutý obličej. Ani se nechová hrubě, respektive chová se hrubě, ale to při jeho nízkém IQ a agresivních sklonech (jeho matka fetovala i během porodu) není nic zvláštního. Spíš se zdá, že ho něco znervózňuje, že mu vadí, že je jako ostatní, že už se nevyděluje z davu... Rád by si s ním o tom promluvil, ale je docela obtížné něco řešit s hluchým člověkem, který kvůli ochrnutí neumí mluvit a nikdy se nenaučil číst a psát. Vlastně ho vidět nechci, pošlu ho pryč, pokud vůbec přijde...

S Jardou si taky nepromluvím, záhadně zmizel během návštěvy vakuového WC na orbitě Měsíce a Atlan, který se ho vydal hledat, tvrdil, že po něm není ani stopa. Snad se mu nic nestalo, není to tak dávno, co jsme ho rozmrazili.

„Pane, pane, máme problém! Něco se děje s obyvatelstvem!“ Mladý pobočník vrazil do pokoje. „Obchodníci hromadně odlétají z planety a nehledí na letový řád, už došlo k několika srážkám, které paniku ještě zhoršily. Někdo vypustil ničivý virus do naší sítě, ničí všechny počítače s WinMac systémem, nic proti němu nepomáhá. A to nejhorší – lidé na ulicích propadají do transu, a vzápětí umírají. Máme přeplněné nemocnice, márnice, pitevny i krematoria, nevíme co dál.“

„Kdy to vypuklo? Proč mě nikdo neinformoval?“

„Pane, vypuklo to před hodinou. A dle vašich rozkazů jsme nejprve vyzkoušeli všechny možné protokoly, než jsme přišli za vámi. Nechtěli jsme riskovat vaši nevoli a smrt dalšího pobočníka, je nás už málo, pane.“

„Dobrá, vezmu si to na starost.“

***

Otevřel oči. Světlo ho píchalo do očí, ale on to nevnímal. Pootočil hlavou, ten pohyb ho přinutil se bolestí vzepnout, ale on to nevnímal. Posadil se. Jediné, co vnímal, byla holografická podoba muže, kterého nenáviděl.

***

Kar vystoupil z transportéru, v ruce objemnou a těžkou tašku, a s úlevou se protáhl. Je na dobré cestě, cítí to.

***

Joey hrábl do strun, až mu pot stříkl na zem, Jimmy ještě zrychlil rytmus úderů na buben a Patty vypustila z úst další tón, který živě přenášela všechna teranská holorádia.

***

Když Perry vyšel ven a uslyšel hudbu, linoucí se z lampionů, přikrčil se, jako by dostal ránu. Z uší mu spustila krev, aktivátor se rozvibroval a začal žhnout.

Co se to děje? Co to prorhodana je? Jeho ostraha strnula v pohybu a s připitomělým úsměvem klesla na zem. Perry zvedl komunikátor.

„hauty slyšíš mě?“ Zřetelně řekl malé „h“.

„Jasně, Perry, co potřebuješ?“

„Co to tady hraje? Co je to za zvuk? Můžeš zjistit, odkud se to šíří?“

„Jo, taky sem si všiml,“ hauty si zamyšleně otřel pivní pěnu z úst. „Kouknu se na to, vydrž. Jo, už to mám, někdo se napíchnul na náš komunikační kanál a vysílá na něm. Šíří se to z oblastní kanceláře tady u nás, v Plzni... sakra ale co to je? Nikdy jsem nic podobného neviděl. Omrknu to, ano?“

„Jo, ale vem si ucpávky do uší, na lidi to působí hodně špatně.“ Perry vypnul spojení. Ještě že tam nemusím jít sám, v tom městě už ani to pivo není, co bývalo. Ale hautymu to nevadilo, vybudoval si tam pěknou lesní školku, město nechal přejmenovat na Baucity a monopol na dřevo držel ve svých rukou. Každému své.

Perry překročil mrtvá těla své ochranky, vrátil se do své postele a slastně se natáhl na posteli. No, vypadá to, že dnešní den nebude až tak k ničemu.

***

hauty vytáhl z garáže svou opečovávanou radost, veterána od škodovky se spotřebou 100 l na 7 km, a vyrazil do města. Cesta mu trvala dlouho, protože to měl 20 km – musel 3x natankovat plnou nádrž. A i tak poslední 3 bloky musel pěšky. Nenáviděl vznášedla a miloval vůni benzínu.

Vešel do budovy s oprýskanou zelenou omítkou. Z prvního patra se linul nepředstavitelný randál. Potichu se plížil po schodech, tiskl se ke zdem, zbraň v levé, nůž v pravé ruce. Došel ke dveřím, zpoza kterých se randál ozýval. I když měl ucpané uši, začínalo mu být zle. Opatrně otevřel, nakouknul a zkameněl. Nic tak odporného ještě neviděl.

Skupina lidí různého věku, s dlouhými vlasy, v divném oblečení s kytarami v rukou, stála na pódiu, různě se proplétali navzájem, u toho „hráli“ na kytary a dvě ženské dokonce na piáno a zpívali tak sladkou píseň, že se hautymu, než omdlel, spustila z koutku hodně vydatná slina.

Když se probral, byl stále za dveřmi, zpoza nichž se stále linula hudba, sladká jako cukrový koncentrát a lepkavá jako med promíchaný s chemoprenem.

S vypětím všech sil se zvedl, nůž zasunul za opasek, do jedné ruky si dal zbraň, druhou se opřel o zeď. Tohle musí skončit! Přepnul se do bojové rychlosti a vrazil do místnosti.

Na pódiu bylo devět lidí – mladí i starší. Jejich pomalé pohyby mu byly k smíchu. Namířil zbraň a 2x vystřelil – ani jednou neminul. Dva muži v nejlepších letech se s prostřenou hlavou sesuli k zemi. Hodně pomalu. Jejich kytary vydaly podivný zvuk.

Možná by jich zabil více, ale zakopl o židli a z přemetu dopadl na zemi. Nečekaným leknutím vypadl z bojové rychlosti, pistoli upustil a byla od něj mnohem dál, než aby se k ní dostal včas. Zbytek kapely se k němu vrhnul. 3 kytaristi zleva, bubeníci zprava – jeden s bubnem, druhý (spíše druhá, byla to asi žena) s cinelli, oba s paličkami v rukou.

Pianistky zůstaly na místě, u pián. Jedna z nich vykřikla – „Chcípni zrůdo, za Jimmyho a Joeyho zaplatíš!“

Ve chvíli, kdy zbytek kapely seskakoval z pódia (asi 2 sekundy po jeho pádu), začaly pianistky vytrhovat klávesy (se zašpičatělými konci!!) a vrhaly je na hautyho. Salvě jedné z nich by se vyhnul, ale proti dvěma neměl šanci. Třem klávesám se vyhnul, čtvrtá mu usekla levé ucho, pátá ho sekla do krku, šestá se mu zabodla do stehna a další přestal registrovat. Na poslední chvíli, když už k němu přibíhali ostatní, se opět přepnul do bojové rychlosti, jen proto přežil první útok. Kytaristé na něj útočili sehraně – jeden z výskoku, kytaru napřaženou k úderu, další dva se ho vytrženými strunami snažili zachytit. Povedlo se jim to, i když byl (!!) v bojové rychlosti. Jedna struna se mu zařízla do ramena a obtočila paži, druhá mu trhala kotník. Mezitím mu z druhé strany bubeník na hlavu narazil buben, činelistka po něm z blízka vrhla cinelli (tělo z odlehčené oceli, kraje z nabroušené tvrzené oceli). A pianistky stále ještě netrpěly nedostatkem kláves. Nebýt v bojové rychlosti, úder bubenickými paličkami by nepřežil.

Rozerval buben, chytl bubeníka a nastavil ho cinelli. Cinelli bubeníka prosekly, díky tomu ho naštěstí minuly, a zarazily se půl metru do protější zdi. V tom však kytaristi konečně trhli strunami a třetí z nich dopadl. Místo levé paže a pravého kotníku měl chirurgicky čistý řez, hlavu nechirurgicky potrhanou dřevěnou kytarou vyztuženou ocelovými dráty. To ho nezastavilo, jednoho kytaristu knokautoval přímo do jednoho jeho kolegy, čímž oba odmrštil na zeď (oba bohužel pro ně zůstali viset na zabodnutých cinelli). Třetímu vrazil pěst do břicha. A tím myslím opravdu vrazil opravdu až do břicha.

Otočil se k činelistce, která mezitím stihla doběhnout až k němu. „Ženský nebiju.“ A zapíchl jí nůž až po rukojeť shora do hlavy.

Dojít si pro pistoli a zastřelit pianistky pro něj už nebyl žádný problém. Musel sice použít čtyři výstřely místo dvou (klávesy pořád lítaly a jedna mu vypíchla oko – a tím se mu zhoršil odhad vzdálenosti a míření). Vyčerpán a oslaben ztrátou krve klesl na plakát s nápisem „KELLY FAMILY“ a omdlel.

***

Když se probral, doplazil se na záchodky, strčil hlavu do umyvadla a pustil si na ni ledovou vodu. Hned mu bylo lépe.

Lesklý břit se mihnul vzduchem a jedním čistým řezem mu oddělil hlavu od těla. Poslední, co hauty pocítil, byl pocit, že se topí, když mu hlava spadla do plného umyvadla.

Muž v tmavém rouchu stál nepohnutě nad bezhlavým tělem. Bezmyšlenkovitě otřel čepel o lem roucha a zasul meč z arkonidské oceli za opasek. Stáhl si kapuci a prohrábl dlouhé bílé vlasy. Jeho tvář se roztáhla ledovým úsměvem – už to vypadá jako rituál, pomyslel si.

Atlan strčil hautyho hlavu do brašny, dekapitulované tělo přehodil přes rameno a vykročil z místnosti.

„Je čas.“



---KONEC---
Náměty, připomínky a další reakce - viewtopic.php?f=34&t=243
Wodka
Brigádní generál
Brigádní generál
Příspěvky: 647
Registrován: 16. duben 2007, 20:04:37
Členství v klubu: Yes

17. červen 2008, 21:51:04

Tento "projekt" odkládám na neurčito. Nějak nemám chuť nic psát ani vymýšlet. Pokud se najde někdo, kdo by rád pokračoval - prosím. Rád se s ním podělím o těch pár nápadů, které mám.

Je čas - skončit.
Zamčeno